ŽENY MILUJÍCÍ ŽENY V DNEŠNÍM JAPONSKU

Když se podíváme na historii sexuálních a romantických vztahů mezi ženami v japonských dějinách, dokumentace je ve srovnání se vztahy mezi muži o dost řidší. Teprve v posledních pár letech začaly japonské lesbičky prosazovat svoje zájmy jako skupina. Utvořily komunity, virtuální i reálné, pořádaly pravidelné konference, a účastnily se průvodů, někdy s gayi a někdy bez, spolu s dalšími činnostmi.

V 80.letech 20.století Teishiro Minami založil první japonskou gay organizaci, ILGA/Japan (také známou jako JILGA — Japan International Lesbian and Gay Association; Japonská mezinárodní asociace gayů a lesbiček). Později několik členů JILGA opustilo a založilo mladší skupinu, OCCUR. Brožura OCCURu z roku 1997 popisuje činnost skupiny jako "vytváření sítě mezi homosexuály", "šíření správných vědomostí a informací o homosexualitě", "odstranění sociální diskriminace a předsudků vůči homosexuálům" a "rozvíjení lesbické a gay identity." (Mizutani 21; Miller 147-154)

OCCUR je také dobře známý výhrou antidiskriminačního soudního procesu v únoru 1990. Tento případ vycházel z diskriminujícího chování části vedoucích Fuchu Youth Activity Center (Centrum pro aktivity mladistvích, pozn.překl.) v Tokiu. Asistent vedoucího nepodniknul kroky k odčinění křivdy způsobené stížností na obtěžování členy OCCURu podanou ostatními členy oddělení a hlavní vedoucí odmítl členům OCCURu využít centrum pro studijní kemp. OCCUR se obrátilo na ministerstvo vzdělání tokijské metropolitní vlády, ale byl odmítnul:

Použití Youth Activity Centers je v souladu s nařízením, že osoby opačného pohlavín esdílejí stejný pokoj. Pokud homosexuálové zůstanou v klubu, je zde pravděpodobnost, že by se mohli oddávat sexu se svými vrstevníky ve stejné místnosti. Z tohoto důvodu není homosexuálům pobyt v centru povolen. (Summerhawk 207)

Kvůli tomuto rozhodnutí OCCUR podal na tokijskou metropolitní vládu žalobu a vyhrál. Tokijský okresní soud nařídíl toto:

(1) bez jakékoliv "konkrétní" pravděpodonosti sexuální aktivity, je nezákonné odmítat použití centra. Nebyla(není) pravděpodobnost, že byl (je) OCCUR v takovýchto aktivitách angažovaný, (2) to znamená, že šance na to, že se ostatní stanou svědky takovýchto aktivit, je prakticky neexistující, samotná představa není škodlivá (3) a ze všeho nejdůležitější, postoj Tokijské metropolitní vlády odmítající přístup do centra těm, kteří čelí obtěžování, je nezákonné a v rozporu s článkem 26 Japonské ústavy o právech na vzdělání a článkem 21, o svobodě shromaždování. (Summerhawk 208)

Tokijská metropolitní vláda se, nespokojena s rozhodnutím, obrátila na Tokijský nejvyšší soud s odůvodněním, že "přítomnost homosexuálů v Youth Activity Centers bude mít na mládež škodlivý vliv." (Summerhawk208) Přesto i v tomto případu OCCUR vyhrál a dne 9.září 1997 mu Tokijský nejvyšší soud přiznal celkové vítězství. (Summerhawk 208) I když jsou JILGA aOCCUR otevřené ženám i mužům, v obou organizacích je převaha mužů jak ve vedení, tak v počtu členů. Součástí OCCURu je sekce zvaná LIO (Lesbians in Occur; Příležitostně lesbičkami), ale stále jde o malé procentuální zastoupení z celkového počtu členů OCCURu. Za nerovnovážné zastoupení žen v těchto organizacích možná zčásti mohou členské poplatky, které jsou pro mnoho žen příliš vysoké. (Mizutani 21) Pár ženských gay spolků také existuje. První japonská lesbická organizace, Wakakusa no Kai, se utvořila v roce 1969 jako místo, kde by se mohly lesbické ženy setkávat. Jedna ze zakladatelek popisuje odezvu, když byla jejich existence zveřejněna v OL magazínu:

Dostaly jsme záplavu dopisů z celého Japonska, většinou od žen středního věku mezi 40-ti a50-ti lety, kde se psalo, že jsou autorky dopisu sice vdané, ale nikdy se do svého manžela ani jiného muže nezamilovaly a doufají, že jednoho dne budou mít milenku. Ty dopisy byly plné touhy. Skrze ně se sešly ženy všechny typů." (James 17)

Tato reakce dokázala potřebu žen pro takovýto druh služeb a tak se později objevily další spolky s podobným účelem.

Jiná dobře známá lesbická organizace, Regumi (též RST, Regumi Studio Tokyo), vznikla v březnu 1987. "Re" ve slově Regumi pochází ze slova rezubian, přepisu anglického slova lesbian, a "gumi" z kumi,znamenajícího "skupina" nebo "tým." Věk členek Regumi se pohybuje okolo třicítky, čtyřicítky nebo padesátky. Mladší ženy se bojí připojit zčásti proto, že má Regumi feministicko-politické kořeny a protože některé členky se v minulosti snažily ze skupiny vyloučit bisexuální ženy a vdané lesbičky. (Mizutani 25-28)

V červnu 1994 členka Regumi, Miwa Machino, přednesla na večírku Asian Lesbian Network v USA projev o Regumi a japonských lesbičkách. V době jejího projevu mělo Regumi 400 předplatitelek, platících ročně 50 dolarů (ty, co si přály podporovat organizaci platily ročně 120 dolarů). Machino popsala obsah bulletinu jako typický bulletin (minikomi) obsahující příběhy, informace o událostech, osobní reklamy, dopisy a články o tématech jako je "coming out, herstories různých lesbiček, mužské násilí, obtěžování, systém sociální péče, jiné minoritní skupiny v Japonsku a informace o lesbičkách z jiných zemí."

Aktivity Regumi a jí podobných skupin jsou omezené nedostatkem financí:

Jako malá nezisková organizace je Regumi činná pouze tehdy, když mají dobrovolníci čas. To je výrazně odlišné od gay a lesbických center ve Spojených státech, kde často město nebo státní fondy umožňují zaplacení personálu a dostupnost během pracovních hodin. V Japonsku jsou lesbické skupiny opravdu malé a podfinancované. Nezřídka přežívají jen díky dobrovolníkům, které skupinu dotují z vlastních peněz nebo díky organizovaných sbírkám a výběrem předplatného na bulletin. (Mizutani 26)

Skupiny jako Regumi se také potýkají s problémy dlouhodobého členství. Jakmile ženy použijí Regumi bulletin k zapojení, již jej delé nepotřebují a tak většinou přestávají s podporou.

Kromě výše zmíněných typů organizací existují také průvody. První Tokijský gay a lesbický průvod se konal v roce 1994, od té doby se koná jednou za dva roky. O tři roky později se konal Tokijský lesbický průvod (Tokyo Dyke March). Stránky Tokijského gay a lesbického průvodu 2002 také uvádějí několik souvisejících událostí, zahrnujících párty, hudební festival a konference.

Ženy mají také možnost navštívit víkendové setkání známé jako Mezinárodní lesbické víkendy, které se pořádají třikrát do roka a lákají ženy z celého Japonska. Účast se pohybuje mezi 60 až 100 ženami, kdy mnoho z nich pochází ze západní země. Jelikož je událost převážně anglickou záležitostí, mnoho neanglicky mluvících Japonek s návštěvou otálí. (Mizutani 24-25)

Jiným zdrojem konfliktů mezi pořadatelkami a návštěvnicemi Lesbických víkendů je touha některých lesbiček vyloučit ženy, které se neidentifikují jako lesbičky nebo které se nestýkají výlučně se ženami (například ženy vdané za muže). Zatímco jsou některé víkendy, "Otevřené víkendy", otevřené pro všechny ženy, "Uzavřené víkendy" jsou otevřené pouze pro ženy identifikující se jako lesbičky. Napětí mezi ženami na obou stranách této problematiky není omezeno pouze na Lesbické víkendy, ale týká se celé komunity japonských žen milujících ženy. (Mizutani 25)

Tento problém také vedl k vytvoření BiNetu, online komunity, která vítá všechny ženy na ženy. BiNet je jedna z mnoha internetových komunit pro lesbičky a bisexuální ženy. Jiná oblíbená internetová komunita NihonDykenet (Japonský lesbický net, pozn.překl.) byla rovněž nakažena "bisexuální debatou"; ale i tak si jí ženy na ženy stále užívají. (Mizutani 140)

Způsob, jakým lesbičky (a jiné ženy milující ženy) samy sebe popisují, je různý. Některé termíny mínící lesbičky jsou importované, nejvíce zjevným příkladem je slovo rezubian. První půlka slova, rezu, může mít hanlivý význam, pokud je použita samostatně, a je používána hlavně heterosexuály. Některé lesbičky si také říkají bian nebo se označují slovem kai, což je eufemismus pro "ženu" nebo "lesbičku". Kai je spíše spojováno s lesbickým vztahem.

Existuje i japonská obdoba "butch" a "femme": neko ("kočka") pro "femme", tachi a onabe(používané též pro transgender z ženy na muže) pro "butch". Tachi je odvozeno z tachiyaku,nebo hráče mužských divadelních rolí. Onabe je odvozeno z označení pro zženštilé gaye, okama—okama je doslova druh hrnce a onabe pánev nebo hrnec.

Slovo doseiai bylo poprvé použito na začátku 20.století. Zpočátku označovalo výhradně vztahy mezi ženami, ale v dnešní době se používá k označení stejnopohlavních vztahů obecně. Také popisuje vztahy mezi školačkami, v kontrastu s ome nokankei, které odkazuje na butch-femme vztahy. Tyto vztahy byly také nazývané "Třída S" nebo jednoduše "S". Písmeno "S" symbolizuje "shojo", "sex", "sestra", "schöne" (hezká) a "únik" (esukeipu, chodit za školu). (Robertson "Takarazuka" 19-68)

Články o těchto vztazích psané na počátku 20.století prohlašovaly, že jsou poměrně platonické a neškodné; vztahy byly spíše duševní než sexuální. (Robertson "Takarazuka" 69) Zdá se, že tento pohled přetrval až dodnes—mezi dvěma školačkami není neobvyklé držet se za ruce nebo provozovat aktivity, které mohou být považovány za intimní. I když na nižší středoškolském stupni nebo na střední škole sdílejí homosexuální vztah (nebo prostě jen pocítí přitažlivost k příslušnici stejného pohlaví), nejsou považované za lesbičky nebo bisexuální ženy—Třída S je vnímána jako životní etapa, nic víc.

Mnoho Japonek se nezamýšlí nad možností, že by mohly být přitahovány k jiným ženám. Jedním z důvodů by mohlo být očekávání, že většina žen se vdá, když dosáhne určitého věku, nehledě na to, jaké druhy vztahů mohly v minulosti udržovat. Některé ženy, přitahované k jiným ženám, si myslí, že mohou být šťastné pouze tehdy, když budou žít "normální" život s manželem a dětmi, jiné zkrátka svým rodičům a společnosti ustoupí a vdají se. Další důvod pro tento utkvělý heterosexismus je negativní lesbický stereotyp, existující v Japonsku. Minako Tsuruga během projevu o lesbismu a feminismu řekla "lesbička je v masmédiích většinou vyobrazena jako‘žena, která má sex s jinou ženou’,‘žena,která chce mít neustále sex se ženami’ a‘žena, která znásilňuje ženy’. Můžeme je najít zejména v pornografické podobě." Ayako Hattori v obdobném projevu řekla, jak heterosexuální ženy smýšlejí o lesbičkách: "Pro ně jsou lesbické ženy nenormální lidé v pornografii nebo divné osoby z jiných zemí. Nenapadne je, že by mohly být lesbičkou ony." Homosexualita je často spojena s pornografií nebo západem; Japonci jsou zdráhaví uvěřit, že homosexuálové mohou být "normální" Japonci.

Navzdory negativnímu obrazu se v 90.letech rozmohl takzvaný "gay boom", během kterého média věnovala gayům a lesbičkám více pozornosti. Například televizní drama Dosokai s gay postavou nebo talkshow, ve kterých se homosexualita stala běžným diskuzním tématem. Tento "gayboom" byl ale více zaměřen na muže než ženy.

Několik desítek let před "gay boomem" napsala Yoshiya Nobuko fikci o vztahu mezi ženami. V roce 1920 publikovala Yaneura no Nishojo, romanci o dvou školačkách žijících na koleji. Její dřívější série krátkých povídek Hana Monogatari také obsahovala vztahy Třídy S.

Homosexuální, bisexuální a transsexuální postavy se objevují také v mnoha mangách a anime,včetně podžánru určeného pro dívky a ženy o romantických a sexuálních vztazích mezi muži (známém jako shounen ai, yaoi, June,apod.). Ačkoli jsou gayové mimo tento podžánr často používáni jako humorná vložka, občas jsou zobrazeni v příznivém světle. To samé by se dalo říci o lesbických postavách, ačkoli existují i mangy a anime popisující vztahy Třídy S, obvykle v příznivém světle. I neobyčejně populární manga/anime Bishoujo Senshi Sailor Moon představuje lesbický pár. Ten by se dal popsat jako butch-femme a je zobrazen v pozitivním světle.

Další mangou (a anime), která se vážně vyrovnává s lesbickými vztahy, je Oniisama e od Ikedy Riyoko o studentkách dívčí školy. Většina ženských postav v Oniisama e pociťuje romantické, a v jistých případech chorobné, city k jiným ženám. Některé z hlavních postav mají mnoho "fanynek" z řad studentek, jiné jsou samy "fanynkami" výše zmíněných postav. Během několika příležitostí je zmiňována ve vážném tónu i lesbická dvojnásobná sebevražda. Ačkoli jsou některé vztahy v Oniisama e zobrazované jako fanatické a nezdravé, celkové zobrazení stejnopohlavní lásky je příznivé, a není limitované vztahy Třídy S.

Jiné dílo z ruky Ikedy Riyoko Rose of Versailles je o ženě, která vyrůstá jako muž, a též obsahuje romantické city ke stejnému pohlaví, ačkoli ne v takové míře jako Oniisama e. Androgynní Oscar, ženská hlavní postava, je objektem zájmu mnoha žen, před i poté, co zjistí její skutečné pohlaví.

Oscar je podobná otokoyaku z Takarazuka Revue, která ztvárnila Rose of Versailles nesčetněkrát. Protože v Takarazuka Revue účinkují pouze ženy, jsou rozdělené do dvou skupin: otokoyaku, které hrají (převážně) mužské role a musumeyaku, které hrají ženské role. Otokoyaku má androgynický image, které je mezi ženami populární, a tak bylo Takarazuka Revue s lesbickou láskou spojováno po mnoho let, navzdory snaze části správy Takarazuky distancovat se.

Jennifer Robertson popsala, proč otokoyaku přitahují ženy následovně:

Už od počátku se vedení Revue zaměřovalo na dívčí pobláznění ideálním mužem ztvárněným otokoyaku. Můj archivní výzkum a rozhovory naopak potvrzují, že fanynky všech věkových kategoríí, třídy a vzdělání na jevišti nevidí ukázkového muže; spíše uznávají a oceňují herecký výkon ženského sboru, který překračuje hranice nabyté ženskosti a mužnosti. ("Takarazuka" 82)

Přestože bylo Revue původně určené hlavně pro dospívající dívky, jeho obecenstvo tvoří převážně vdané ženy. Některé ženy tvrdí, že se uchýlily k Takarazuce, protože byly svými manželi zanedbávané—Takarazuka vytváří říši snů, kde mohou být muži milí, citliví a pozorní, jelikož jsou pod tím vším stále ženami.

Tato logika také vysvětluje touhu heterosexuálních žen jít do "MissDandy" klubů (kluby, kde pracují androgynní ženy převlečené za muže). Zákaznice v jednom z těchto klubů říká: "Můžu si s nimi o čemkoliv popovídat, protože to jsou ženy, ale také s nimi mohu flirtovat, protože to jsou zároveň muži" (Robertson "Takarazuka" 144). "Miss Dandies" jsou přitažlivé, jelikož jsou schopné být jak muži tak i ženami, podobně jako otokoyaku z Takarazuky.

Ale nevysvětluje to atraktivnost musumeyaku. Musumeyaku postrádají dvojznačnost otokoyaku, ale přesto mají mnoho fanynek. Jedna musumeyaku ve 30.letech 20.století měla poměr s fanynkou, se kterou se pokusila o dvojnásobnou sebevraždu. Tisk z toho udělal senzaci a zesměšňoval jejich vztah i pokus o sebevraždu tak, že povzbuzoval čtenáře k zasílání satirických písní o sebevraždě. Dvojnásobná lesbická sebevražda tehdy nebyla neobvyklá, má se za to, že mezi léty 1932 a 1935 šlo o zhruba 30% z celkového počtu sebevražd. Média tíhla k zesměšňování nebo bagatelizování významu této sebevraždy, tvrdíc, že jsou dvojnásobné lesbické sebevraždy zapříčiněny banálními důvody. (Robertson "Dying")

V té době byla homosexualita vnímána jako duševní nemoc, kromě Třídy S, která byla chápána jako normální, pokud se tak dělo pouze během dospívání. Z jistého úhlu pohledu je to pravda i dnes. Dospělé lesbičky nebo bisexuální ženy jsou brané spíše jako divné než duševně choré. I když je násilné chování vůči lesbicky orientovaným ženám naštěstí vzácné, může je tento fakt od coming outu odrazovat. Mohou se také potýkat s komplikacemi v otázce společného bydlení, jelikož jsou to dvě ženy žijící společně a jelikož jsou jejich příjmy často nižší ve srovnání s těmi mužskými. Právě kvůli těmto a jiným problémům, kterým musí čelit, jsou vytvořené komunity neocenitelné díky poskytování podpory a informací stejně jako fóra určená pro rozebrání důležitých témat.

Citováno z děl:

• Bornoff, Nicholas. Pink Samurai: Love, Marriage & Sex in Contemporary Japan. New York: Pocket Books, 1991.
• Charlton, Sabdha. "Club Luv+: Performing Gender and Sexuality in Japan." Diss. University of Melbourne, 1999.
• Friedman, Erica." Yuricon Guest Shrines." April 21, 2003.
• Grossman, Andrew." Japanese Film." glbtq: An Encyclopedia of Gay, Lesbian, Bisexual, Transgender, and Queer Culture. February 13, 2003. April 21, 2003.
• Hattori, Ayako. "Lesbian Feminism in Japan." April 21, 2003
• Hattori, Ayako. "Heterosexism and Women’s Lives in Japan." Off Our Backs 1 November 1999.
• International Lesbian and Gay Association. "World Legal Survey: Japan." April 21, 2003
• James, Mary. "So Full of Longing." Connexions10 (Fall 1983): 16-17.
• Machino, Miwa. "Lesbians in Japan now." Trans. Ayako Hattori. June 1994. April 21,  2003.
• Miller, Neil. Out in the World: Gay and Lesbian Life from Buenos Aires to Bangkok. New York: Random House, 1992.
• Mizutani, Kristine A. "Lesbian Tokyo : identity, sexuality and community." Diss. California Institute of Integral Studies, 2001.
• Rahim, Chris, Cat Renay, and Margaret Matsuyama. "Report on the ALN conference: Asian lesbians speak." KinesisSept 1992: 9+.
• Robertson, Jennifer. "Dying to tell: Sexuality and suicide in Imperial Japan." Signs  25.1 (1999).
• Robertson, Jennifer. "Takarazuka: Sexual Politics and Popular Culture in Modern Japan. Berkeley: University of California Press, 1998.
• Summerhawk, Barbara, Cheiron McMahill, and Darren McDonald, eds. Queer Japan: Personal Stories of Japanese Lesbians, Gays, Transsexuals and Bisexuals. Norwich: New Victoria Publishers, 1998.
• Tokyo Lesbian and Gay Parade 2002 Representative Committee. "Tokyo Lesbian and Gay Parade 2002." April 21, 2003
• Tsuruga, Minako. "Lesbianism and Feminism." Trans. Ayako Hattori.1994. April 21, 2003.
• Valentine, James. "Pots and Pans: Identification of Queer Japanese in Terms of Discrimination." Queerly Phrased.Ed. Livia, Anna and Kira Hall. New York: Oxford University Press, 1997. 95-114.

Zdroj: Women-loving Women in Modern Japan

Copyright 2006, Yurikon LLC. Všechna práva vyhrazena.
Copyright 2006, Yurikon LLC. All rights reserved.